V češtině se tahle fráze objevuje v různých obměnách, ale význam zůstává stejný: chovej se sebevědomě, i když si jistý nejsi. Někteří lidé hledají její kořeny už ve starověké filozofii, kde se objevuje myšlenka, že opakováním určitého chování lze dosáhnout skutečné dovednosti nebo ctnosti. Než se ale tento princip dostal do korporátního slovníku v téměř opačném významu, prošel si ještě etapou start-upové kultury na přelomu tisíciletí.
Tehdy ještě „předstírání“ nepůsobilo tak absurdně. Mohlo znamenat například to, že firma představí nedokončený produkt, aby získala zpětnou vazbu od uživatelů nebo zájem investorů. Šlo o opak tradičního přístupu, kdy společnosti investují obrovské prostředky do projektů, které pak skončí fiaskem – ať už šlo o nešťastné experimenty s produkty nebo zcela nepovedené inovace.
Kde je problém?
Postupně se vytratila druhá část rovnice. Předstírání zůstalo, ale skutečné „dotažení“ už ne. Sebevědomý projev začal nahrazovat reálnou práci a plnění slibů. Víra, že stačí působit přesvědčivě, vedla v extrémních případech k situacím, kdy se kolem neexistujících řešení vystavěly celé příběhy, které se nakonec zhroutily – s vážnými právními i finančními důsledky.
Co místo toho?
Určitá dávka odvahy a ochoty vystoupit ze své komfortní zóny může být užitečná. Kdyby se lidé občas nebáli tvářit se kompetentněji, než se sami cítí, možná by se k některým příležitostem nikdy nedostali. Klíčové ale je, aby po „předstírání“ skutečně následovala práce, která ho promění v realitu.
Tenhle výrok patří k nejčastějším evergreenum motivačního světa. Je zajímavé, že bývá připisován různým historickým osobnostem, přestože jeho původ je nejasný. Do širšího povědomí se dostal hlavně v osmdesátých letech, kdy podporoval představu, že ideální život spočívá v absolutním propojení osobní vášně a zaměstnání.
Kde je problém?
Z dobře míněné rady se postupně stal nástroj, jak omlouvat špatné pracovní podmínky. Pokud je práce prezentována jako vášeň, pak se snadno odsouvají stranou témata jako mzda, pracovní doba nebo rovnováha mezi osobním a pracovním životem. Člověk pak může nabýt dojmu, že vyčerpání a tlak jsou vlastně důkazem toho, že „dělá to, co miluje“. Jenže radost z činnosti automaticky neznamená, že nepůjde o náročnou a vyčerpávající práci.
Co místo toho?
Možná je na čase opustit představu, že každý musí najít jedno dokonalé povolání, skrze které se plně realizuje. Práce může být jen jednou z částí života, ne jeho smyslem. A je naprosto v pořádku hledat naplnění i jinde – nebo ho vůbec nehledat a prostě jen fungovat.
Další oblíbená věta, která se často objevuje na plakátech i v prezentacích. I když bývá spojována s různými slavnými jmény, ve skutečnosti pro ni neexistuje žádný spolehlivý historický zdroj. Jejím hlavním poselstvím je výzva k překračování hranic a ignorování pochybností.
Kde je problém?
V praxi se tahle fráze často používá jako jednoduchá odpověď na oprávněné obavy: místo řešení překážek zazní apel na nadšení a víru. Ano, někdy skutečně platí, že silná vize dokáže zázraky. Častěji ale snaha o nemožné končí vyčerpáním a vyhořením.
Co místo toho?
Někdy může být výhodou, že člověk přesně neví, do čeho jde – jinak by se možná nikdy nerozhodl začít. Zároveň ale stojí za to připustit, že realismus a kritické myšlení nejsou překážkou odvahy, ale jejím doplněním.
Variace na myšlenku týmové práce a kolektivní inteligence, často označovaná jako africké přísloví. Oslavuje představu, že skupina lidí dokáže při správném vedení víc než jednotlivec. Tento princip ostatně stojí i za fungováním demokratických systémů.
Kde je problém?
Každý, kdo někdy zažil dlouhou poradu bez jasného výsledku, tuší odpověď. Ve větších skupinách se odpovědnost snadno rozplývá a rozhodnutí se odkládají. Výsledkem bývá další schůzka, místo konkrétního kroku vpřed.
Co místo toho?
Týmová práce má bezesporu smysl, pokud je jasně dané vedení a odpovědnost. Problém nastává ve chvíli, kdy se kolektivní inteligence stane výmluvou pro nečinnost. Přiznejme si ale, že tato fráze by možná fungovala lépe jako slogan na podporu veřejné dopravy než jako univerzální pracovní mantra.
Citátů o selhání je tolik, že vybrat jeden by bylo nemožné. Všechny se točí kolem stejné myšlenky: padat je nutné, protože právě neúspěch je cestou k úspěchu. Start-upová kultura tuto filozofii převzala a zjednodušila do hesla „fail fast“ – selhávej rychle a opakovaně.
Kde je problém?
Odolnost je důležitá vlastnost. Jenže možnost opakovaně selhávat je do značné míry luxus. Vyžaduje finanční zázemí, podporu okolí i určitou společenskou pozici. Pokud se z neúspěchu stane něco, nad čím se mávne rukou, hrozí, že se lidé bez rozmyslu pustí do pochybných projektů bez ohledu na následky.
Co místo toho?
Chyby jsou nevyhnutelné a poučné. Než ale začneme ostatní povzbuzovat k rychlému selhávání, stojí za to se ptát, zda mají skutečně podmínky, aby si neúspěch mohli dovolit.
Korporátní fráze fungují podobně jako emotikony v textu. Pokud je sdělení jasné a smysluplné, obejde se bez nich. A pokud není, ani citát to nezachrání.
